A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a pak jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl: »Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat.« A Brouček šel. Chaloupku měli vystavenou v stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný, a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky, a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ku kmotřičce.
»Kmotřičko, jestli pak už jste vzhůru?« — »I, Broučku, bodejť bychom byli!« — »A Beruška také?« — »Bodejť bych byla, Broučku. Co pak nám neseš?« — »Já? Nic. Ale, pane, to už umím lítat: Od našich až sem a zas k našim, a zas sem a zas k našim, a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!« — — »I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček. Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.« — »Moc ne. Ale, pane, já jsem dnes ráno spadl s postele.« — »A tos křičel, viď.« — »A jak pak to ty
