ležeti, aby mezi nimi samými nedáváno bylo vzniku nižádnému učení výstřednějšímu ještě nad táborské, pročež každé takové bezohledně stíhali. Tak vypovězen jest na začátku r. 1421 kněz Martin Houska příjmím Loquis, který v učení o transsubstanciaci příliš daleko zacházel, a někteří stoupenci jeho upáleni, sekta pak Adamitů (v. t.) vyhubena jest od Žižky úplně. Téhož r. 1421 zvolili si T. z prostředka svého zvláštního biskupa, kněze Mikuláše z Pelhřimova. V Praze měli T. horlivého stoupence v knězi Janovi ze Želiva, jenž co vůdce silné strany, zvláště na Novém městě, provozoval v obci po delší čas moc rozhodnou. Za krátké jednoty Starého a Nového města, jím spůsobené, zvolen jest vlivem jeho za hejtmana Pražského horlivý Táborita Jan Hvězda z Vícemilic, a tak moc táborská, mimo jiná města, která pod správou T-rů stála, jeden čas až na samu Prahu se vztahovala. Ale brzy stal se v té věci obrat, po zrušení jednoty obou měst obdržela v Praze vrch zase strana mírná, kněz Jan ze Želiva jest násilnou smrtí odstraněn, a po krátké mezivládě strany jeho dostali se příštím knížete Sigmunda Korybuta opět na delší čas k veslu mírní utrakvisté. Proto však strana výstřední v Praze nevzdala se všech nadějí, za Korybutovy nepřítomnosti v Praze, když ležel před Karlštýnem, srozuměla se potají s vůdci táborskymi Bohuslavem ze Švamberka a Janem Hvězdou, kteříž oba učinili vpád do Prahy, ale zapuzeni jsou od Staroměstských. S Tábory vyšly z města i přednější osoby strany pokročilé, které byly původem toho vpádu. Těmito událostmi vzrostly neshody mezi T-ry a Pražany u velikou rozhořčenost na sebe, tak že obě strany na se péči měli. Po brzkém ze země odejití Korybutově přilnuli Pražané ke straně šlechtické, která té doby tvořiti se počínala z většiny panstva českého, bez rozdílu náboženství, proti demokratickému směru T-rů. Tak v brzce stály proti sobě dvě strany v zemi, a sice politické: jedna slabší demokratická bratrstva táborského, měst s ním spojených a některé části šlechty, zvláště nižší; druhá na počet silnější, aristokratická, k níž náležela daleko větší čast šlechty, jmenovitě téměř všecko panstvo, katolické i husitské, pak obec Pražská s četnými městy k ní hledícími. Již na jaře 1423 byla domácí válka v plném plameni, o jejímž průběhu v. čl. Husitská válka. Došloť tak daleko, že Žižka s T-ry svými r. 1424 táhl na Prahu a položil se u Libně. Tu Pražany, k odporu proti jeho veliké moci nepřipravené, smířil se Žižkou výmluvností svou mladý ale duchaplný mistr Jan z Rokycan, načež následoval mír strany táborské také s pány, když od Moravy, kterou byl Sigmund Albrechtovi Rakouskému odevzdal, hrozilo nebezpečenství všem pod obojím. Tu postaven Žižka v čelo všech v jedno sražených vojů husitských, s nimiž ihned vypravil se do Moravy, ale na cestě 7. říj. 1424 morem zachvácen zemřel. Jenom osoba Žižkova byla dosaváde spojidlem rozličných stran v jednotě táborské, po jeho smrti tato ihned se rozpadla v ty částky, ze kterých se skládala. Mírnější strana mezi T-ry, dělíc se méně nežli ostatní od obecných řádů církevních, s kterou Žižka nejvíce ve smýšlení se srovnával, nazvala se po jeho smrti
