4Uvázl jazyk kojence — žízní na podnebí jeho,
dítky žádaly chleba, — nebylo, kdo by jim jej lámal.
5Jedlíci — leželi ku potěšení v ulicích,
kteří nošeni byli na purpuru, — objímali výtrus.
6I zvětšil vinu dcery národa mého — nad hříchy Sodomy,
která jako v okamžiku byla převrácena, — a neotočeno na ní ruky.
7Čistější nad sníh byli posvěceni jeho, — bělejší byli nad mléko,
tělo jejich kosť z perel, — safír tvářnosť jejich.
8Temnější nad čerň byla podoba jejich, — nepoznáni byli na ulicích,
uvízla kůže jejich na kosti jejich, — uschnula jako dřevo.
9Lépe bylo usmrceným mečem – než usmrceným hladem,
poněvadž chřadli — z nedostatků plodů polních.
10Ruce žen milosrdných — pekly dítky své,
byly jim za obilí — při potření dcery národa mého.
11Přihotovil Jahve hněv svůj, — rozlil rozhořčením chřípí svých,
zažehl oheň na Sionu, — a ztrávil základy jeho.
12Neuvěřili králové země — a všichni obývající okrsek zemský,
že by vešel utiskovatel a nepřítel — v brány Jerusalemské.
13Pro hříchy proroků jeho, — pro viny kněží jeho
(jsou) prolévající v prostředí jeho — krev spravedlivých.
14Klátili se slepci v ulicích, — znečistěni byli krví,
takže nebylo možno — dotknouti se šatů jejich.
15„Utečte, — on se stal nečistým“, volali na ně
„utečte, utečte, nedotýkejte se“; — i mihli sebou, klátili se;
bylo řečeno mezi národy: — „déle nebudou prodlévati“.
16Tvář Jahvova rozdělila jich,— déle nepatřil na ně,
tváře kněží nevážili si, — nad starci nesmilovali se.
17Až dosud chřadnou oči naše — po pomoci naší ;.. marně,
na čekané naší čekali jsme — na národ, který nezachraňuje.
18Úklady strojili krokům našim — při chůzi v ulicích našich,
přiblížil se konec náš, naplněni jsou dnové naši, — poněvadž přišel konec náš.
19Rychlejší byli pronásledovatelé naši — nad orly nebeské,
po horách honili nás, — v poušti ukládali nám.
20Dech chřípí našich, Pomazaný Jahvův, — zachycen byl v jámách jejich,
o kterémž jsme pravili: ve stínu jeho — žíti budeme na věky.
21Raduj se, plesej, dcero Edomská, – obývající v zemi „Us“,
též na tebe přijde kalich, — opiješ se a budeš odhalena.
22Ukončí provinění tvé, dcero Sionská, — nebude déle odkrývati tě,
navštívil provinění tvé, dcero Edomská, — odkryl tě pro hříchy tvé.
Hlava pátá.
1Vzpomeň, Jahve, co se stalo nám, — popatř a viz pohanění naše.
2Dědictví naše obráceno jest k cizím, — dům náš k neznámým.
3Siroty byli jsme, neměli jsme otce, — matky naše jako vdovy.
4Vody naše pili jsme za stříbro, — dřevo naše šlo na odbyt za cenu.
5Po šíjích našich byli jsme šlapáni, — pracovali jsme, nebylo odpočinku nám.
6Egyptu podali jsme ruku,… Assyrovi, — abychom se nasytili chlebem.
7Otcové naši hřešili,… nejsou, — my nesli jsme viny jejich.
8Otroci panovali nad námi, — nebylo, kdo by vytrhl z ruky jejich.
9Za duše své přinesli jsme si chléb svůj, — před mečem pouště.
10Kůže naše jako ohniště, — rozpáleni jsme byli úpaly hladu.
11Znásilnili ženy na Sionu, — dcery v městech judských.
12Knížata rukou jejich byla pověšena, — tvář starců nebyla ctěna.
13Mladíci nosili žernov, — jinoši klesali pod dřevem.
