8.
Život jestiť rovný řece dravé,
licho před člověkem tekoucí,
běda tomu, kdo jí v horoucí
šalbě svěří nohy nedočkavé;
Postůj trochu, protři oko tmavé;
sedni na břeh, patře na jdoucí,
bys tak zmoudřel k cestě budoucí
prvé než té shltnou vlny žravé;
Dášli slepým losům člunek hebký,
bys i víc než Kolumb proploval
ani kroku nešels od kolébky;
Hra to větrů jen a mrtvá nůše,
s níž si darmo světem střečkoval,
život má být dílo vlastní duše.
9.
Takto v mysli přemítaje, veslo
spatřím vedlé plouti s člunečkem,
spravované malým chlapečkem,
tiše tak, že sotvy Labe hleslo;
Labutí dvé v předku jarmo neslo,
v loďce byly střelky s toulečkem;
Zlatohlávku! kam s tím krámečkem?
Kdo jsi, dím, a co máš za řemeslo?
„Moje matka Lada a má tetka
Sláva mne sem k tobě poslaly
za průvodce cesty, za nohsledka.“
Ústa má, tím hnuta jsouce vabem,
Poručeno Bohu! zvolaly,
a pak sem tam bloudili jsme Labem.
