4.
Lásko! lásko! o ty sladký klame,
o ty číše slasti nejvyšší!
kde se duše s duší pomíší,
v citu jednom zem i nebe máme;
O kéž vnad tvých rychle užit známe,
skrytí svétu v houšti nejtišší,
dřív než vichr zhoubný přispíší,
který, jak mne, loď i veslo zláme:
Kde jsi, kde jsi, sestro bohů věčných,
hosti srdci mému nevěrný,
dítě kvítků, dárce bolů vděčných!
Já jsem darmo k portu tvému spěchal,
anť mi zkvetlou orkán severný
růži vyrval, trny ostré nechal.
5.
Oni rtové, jejichž vůně plynná
oheň vlila duše do naší,
že kost v těle jihne nejzazší,
oni rtové jsou mých strastí vina;
Tak dech loudný k chřípím nehostinná
Arabia z dálky přináší,
a když vejde v kraje nejblažší
poutník, pozdě úpí, horkem hyna:
Oni rtové rájských kvítků medem,
nektarem a manou tekoucí,
opili mne sladkým tímto jedem;
Oni rtové, do nichž všecky Muzy
Milek svábil lukem vládnoucí,
uvrhli mne v tyto věčné hrůzy.
