Tato stránka byla zkontrolována
Plný den
Z okna uzřel jsem dešti zkypřenou zem.
Vlažné město pod sebou viděl jsem,
mokré střechy, tající sníh,
ptáků mih.
To neslyšné jaro se usazovalo
na podušky, jež zčechrala vichřice.
Všecko se ve mně rozkolísalo,
hnalo se k slunci a rozkládalo
jako bezová kytice
měsíce května. A nejvíce
má láska.
Ty tam, jdoucí za třemi ulicemi,
vidím tě, vidím tě. Noc a den.
Nožek kmit, srdce úmysl, oddechující sen,
tvůj povzdech, tvůj neklid, tvé přeháňky,
s hněvem a radostí líbánky,
krok váhavý vpřed a dva vzad,
lásku rozžhavenou až v chlad.
Pokojíku čtyry smutné stěny
už mě nerozesmutní dnes.
Slyším šum kvetoucí pěny,
vodu na jezu a v zahradách bez,
teplo, zpívající si v dlani,
všeho a všemu sebeodevzdání,
úst hořící dech,
měkký jak mech.
