Hlas
Ne, to není hlas přítele, jenž mě volá.
Také láska to není. Ta mlčí a čeká. Čeká? —
Není to také dřevorubcovo zpupné Holá,
vržené do lesů, zralých pro sekeru,
zaťaté do tuhých dubů, jež odnese řeka.
Spíš by to mohl být hlas slavnostního zvonu,
kovový pokřik, jenž sbratřuje náhodné chodce,
velebný na náměstí, divoký v uliček shonu.
Ale marně vyhlížím. Není, není, není —
To městečko, lenivá šelma jen, provaluje se tam krotce.
Že by to přece byl hlas přítele kdes v dáli,
vyražený životem z umírajícího těla?
Úzkostné Nezapomeň! A snad už ho pochovali,
a já jsem pro něho jen pomoci nemohoucí mu pár očí
jenž nebude už nikdy číst s mapy jeho čela.
Červený hlase, nahlas se přede mnou prostři!
Aby to tak bylo Na neshledanou lásky.
Aby to tak bylo srdcem mým napříč se deroucí ostří,
láska, vychladlá v ocel mou nezmarnou, studenou bídou,
jež chladnokrevnými tahy mi maluje do mozku vrásky.
Ale ne. Předobře vím, že není to žádný z těch hlasů.
A přece. Jakou to úzkost do mě, plátna bledého, duje?
Proč se obracím po něm, pohyblivý proud v času,
nic, nassáté sebevědomím, drcené v stoupě?
Člověk, jenž strašlivě ví, že dodýchá, domiluje?
