Nostalgie
Chce se mi někdy pryč, pryč z tiché té země,
kde na dveřích stojí psáno: Stavěl jsem, nevím komu,
kde dny se loudají líně, kde všecko, co děje se ve mně,
se bojácně choulí a rozpadá pod stropy domů —
Chce se mi někdy pryč, pryč z tiché té země.
Večer, když pohasnou barvy, sním o jižní noci,
plné boha a lásky, plné vzruchu.
Karavan stíny se táhnou tou hlubokou nocí,
žen blouznivé oči a hvězdy se tetelí v živoucím vzduchu —
Večer, když pohasnou barvy, sním o jižní noci.
Jindy však na sever toužím, kde člověk si vystavěl města,
hráze a doky a majáky na březích moří.
Vedou tam železné dráhy, a penězi dlážděná cesta,
představa milionů v mozcích tam nezmarně hoří —
Tam na sever toužím, kde člověk si vystavěl města.
Ale když den dne přešlého převezme práci,
tu zřím, že všecko, co snil jsem, co chtěl jsem, sám snuje.
Bůh boje a lásky se do tiché země mé vrací,
pod nízké stropy dech jihu i severu duje
a zpívá mi k práci.
