Tato stránka byla zkontrolována
Poledne na podzim
Dělníci vesele z továren jdou
kol spícího hřbitova, polem.
Mé myšlenky lehké a průzračné jsou
jak tento modrý, nečekaný den,
jenž rozsvítil se kolem.
Teď poledne zvoní. A zvonku hlas
se nebeskou prostorou houpá,
jakoby k povzletu vybízel nás
do modrých výší, kde mírný slunce květ
se v nekonečnu koupá — — —
V srdci, jak otisknut z očí mých,
mi laskavý obraz tkví země,
střech a stromů, vody a zoraných lích
a bezedných nebes, jež s úsměvem tvým,
má milá, se sklánějí ke mně — — —
A je mi, ač holý a rzivý je les
a listí jen v travách již svítí,
jak bych tě na louce potkat měl kdes
a pro tebe rukou, již pohladila jsi,
trhati první kvítí — — —
