Bílá, růžová, rudá
Beránky pásly se ve výši.
Já byla vždy ze všech nejtišší.
Já netušila, já nevěděla.
Lehoučké, zlaté copy jsem měla,
modlitbu na rtech, klidný sen.
Kvetl mi pod oknem keř, bílý byl,
z rána vždy v oči mě políbil.
Keříčku bílý, dobrý den — —
Ale vítr mi našeptával,
bezbrannou stále mě obetkával
hedvábím, tancem, písněmi.
Bylo mi smutno na zemi.
A jednou večer jsem pochopila,
po čem jsem se tak natoužila.
Přišel, pozdravil, měl pyšný hlas.
Blýskalo se na krásný čas.
Keříčku můj, dobrý den — —
Měla jsem podivný sen.
Bílé tvé květy zrůžověly,
na tváři mé se horkem chvěly,
nikdo nepoví, nepoví,
po čem, keříčku růžový — —
Dnes v poledne hlavu mi zvrátila
železná ruka. Krví polila
keř pod oknem. Zlý, krásný světe!
Krví ho polila. Rudě kvete.
Veliký motýl na něm sedí.
Myslím, že už to všichni vědí.
