mů po stránce formové zůstaly posud nedostiženy.
Postup tvoření Havlíček sám ve svých dopisech objasňuje a epigramy byly mu: “malinké nádobky, do kterých vztek svůj nalévám, když se nesmím oustně vyslovit, aby mi srdce nežral” (v dopise ze 22. května 1844). “To je již můj obyčej, že v nesnázích nemohu jinak mluviti než žertem, poněvadž jest nejlépe v smíchu s nimi zápasit,” praví v jiném dopise. “Já každou myšlenku tak dlouho hobluju, až je z ní epigram, při čem si ani na žádné pravidlo nevzpomenu; teprv když je hotov, vidím, do jakého druhu patří. Tak to bylo odjakživa a bude in infinitum.” Těmito jeho slovy vysvětlujeme si řadu korrektur v jeho rukopisech a řadu variantů, často stejně cenných, jako definitivní vyjádření.
Obsahově velká část epigramů jest namířena proti poměrům církevním a náboženským. Po definitivní roztržce názorů Havlíčkových, které nejprve vedly k jeho vystoupení ze semináře, celá mysl jeho obrátila se
