4
„Co chceš?“ ptal se kovář.
„Zlaté podkovy,“ odpověděl chrobák.
„Zdá se, že nejsi při rozumu,“ usmál se kovář. „Ty že také chceš zlaté podkovy?“
„Ano, zlaté podkovy,“ odvětil tvrdošijně chrobák. „Což nejsem takový jako ta velká šelma, kterou neustále obsluhují, česají a čistí a jíž se vždy jen dobrého jídla a nápoje dostává? Nepatřím též do stáje císařské?“
„Ale proč dostal kůň zlaté podkovy?“ tázal se kovář. „Což to opravdu nechápeš?“
„Zda to nechápu! Pochopuju alespoň tolik, že je to vůči mně velikým zneuznáním,“ pravil chrobák; „toť urážka — a proto odeberu se okamžitě do šírého světa.“
„Hleď, abys už raději zmizel!“ zvolal kovář se smíchem.
„Hrubiáne!“ odsekl mu chrobák a odlezl. Uraziv malý kousek cesty octnul se v rozkošné malé zahrádce, v níž voněly růže a levandule.
„Není zde líbezně?“ pravilo malé, pestře kropenaté kuřátko. „Jaká to sladká vůně, jaká to krása!“
„Jsem zvyklý něčemu lepšímu,“ podotknul chrobák. „To zde nazýváte krásou? Vždyť tu nemáte ani hnojiště.“
