Nato kráčel dál i stanul ve stínu blednivky, po níž lezla housenka.
„Jak krásný je ten svět!“ zvolala housenka. „Slunce je tak teploučké, vše je tak čilo a spokojeno. Až někdy usnu či zemru, jak to nazývají, probudím se zas a budu motýlem.“
„Nebuď domýšlivá!“ pravil chrobák. „Také my teď lítáme jako motýlové. Přicházím ze stáje císařské; ale nikdo v něm, ba ani císařův kůň, který se teď pyšní zlatými podkovami, není tak domýšlivý jako ty. Dostati křídla! lítati! Ano, teď lítáme my.“ A při těchto slovech vyletěl. — „Nerad se zlobím, ale musím.“
Padl do hustého drnu. Zde si trochu poležel a potom usnul.
O běda! jaký to hrozný liják! Pleskotem jeho probudil se chrobák a chtěl ihned do země zalézti, ale nemohl. Válel se a ploval po břiše i po zadku; na lítání nemohl ani pomyslit; kdož ví, dostane-li se z místa toho živ a zdráv. Ležel, kde se byl položil.
Když liják poněkud ustal a chrobák si oči vytřel, lesklo se před ním cosi bílého; bylo to plátno na bělidle. Pospíšil k němu