Stránka:Hans Christian Andersen, Josef Jiří Stankovský - Nové báchorky - 1879.djvu/26

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

24


nemocí, ale přestál jsem ji. Pryč! pryč! — Teď nastane nám jiné počasí.“

A nastalo jiné počasí, nastala obleva. Oblevy přibývalo a sněhuláka ubývalo. Však neříkal nic, nebědoval — a to je smutné znamení.

Jednoho jitra se rozbořil. Kde dříve stál, vyčnívalo cosi jako od koštěte. Byliť chlapci postavili ho kolem toho předmětu, jenž měl ho držeti na nohou.

„Teď rozumím jeho blouznění,“ pravil pes. „Sněhulák měl v těle pometlo; ono to bylo, které v něm touhu po kamnech vzbuzovalo. Teď konečně to přestál. Pryč! pryč!“

A brzy také zima schýlila se ku konci. „Pryč! pryč!“ štěkal hlídací pes; ale malá děvčátka zpívala na dvoře:

Vypučte kvítka jemňounká
i travičko ty zlaťounká!
Ptáčkové, spějte rychle blíž,
chýlíť se únor k zvratku již.
S kukačkou zpívám kvi kvi vit!
Již slunka vzejdiž milý svit!

Nikdo nezpomene si už na sněhuláka.