přestává býti tvým“; avšak jest to výslovně zaznamenáno? Žalm XIV. 1: tomu, jenž se tázal: „Hospodine, kdo bude přebývati v stánku tvém?“ jest odpověděno (v. 4.): „Kdo přísahá bližnímu svému a neklame.“ A Přísl. VI. 1, 2: „Synu můj, slíbil-lis za přítele svého, dal-lis cizímu ruku svou, zavázán jsi slovy úst svých.“
6. Třetí zákon o vděčnosti lze dokázati z těchto míst. Deut. XXV. 4: „Nezavížeš úst vola vymínajícího na humně obilí tvé,“ jež sv. Pavel (1. Kor. IX. 9) vykládá nejen o volech, nýbrž i o lidech. Přísl. XVII. 13: „Kdo odplacuje zlým za dobré, neodejdeť zlé z domu jeho.“ A Deut. XX. 10, 11. „Jestliže kdy přistoupíš k dobývání města, podáš jemu nejprve pokoje. Jestliže přijme a otevře tobě brány, všechen lid, který jest v něm, zachován bude a sloužiti bude tobě, pod daň jsa uveden.“ Přísl. III, 29: „Neukládej proto příteli svému zlého, když on má důvěru v tebe.“
7. Se čtvrtým zákonem, že máme se osvědčovati užitečnými, tyto předpisy jsou ve shodě: Exod. XXIII. 4, 5: „Trefil-li bys na vola nepřítele svého aneb na osla jeho, an bloudí, doveď ho k němu. Uzřel-li bys, an osel toho, jenž tě má v nenávisti, leží pod břemenem, nepomineš, ale pozdvihneš ho s ním“. Též (verš 9.). „Příchozímu obtížným nebudeš“. Přísl. III. 30: „Nevaď se s člověkem bez příčiny, když tobě nic zlého neučinil.“ Přísl. XV. 18: „Muž hněvivý vzbuzuje sváry: kdo trpělivý jest, krotí vzbuzené.“ Přísl. XVIII. 24: „Muž líbezný v společenstvu bývá lepším přítelem, než bratr.“ Totéž se potvrzuje, Lukáš X, podobenstvím o Samaritánu. který slitoval se nad Židem, jenž byl poraněn lotry, a přikázáním Kristovým (Mat. V. 39): „Jáť pak pravím vám, abyste neodpírali zlému: ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď mu i druhého.“
8. Z nesčíslných jiných míst, jež dokazují pátý zákon, jsou tato některá: Mat. VI. 14, 15: „Nebo jestliže odpustíte lidem hříchy jejich, odpustíť i vám Otec váš nebeský hříchy vaše. Pakli neodpustíte lidem, aniž Otec váš odpustí vám hříchů vašich.“ Mat. XVIII. 21, 22: „Pane, kolikrát zhřeší
