v rozhodnutí sporu. Ten, jemuž se takto svěřují, sluje rozhodčí. Jest tudíž patnáctý předpis přirozeného zákona, aby obě strany svářící se o nějaké právo poddaly se mínění a rozsudku někoho třetího.
21. Z toho pak, že rozhodčí čili soudce jest volen hádajícími se stranami, aby rozhodl rozepři, usuzujeme, že rozhodčím nesmí býti jedna ze stran. Neboť o každém člověku předpokládáme, že vyhledává přirozeně toho, co jest mu dobré, a toho, co jest spravedlivé, toliko pro mír a nahodile; i nemůže tudíž zachovávati právě oné rovnosti, ukládané zákonem přirozeným, tak přesně, jako by činil třetí člověk. Jest tudíž obsaženo na šestnáctém místě v zákonu přirozeném, že nikdo nesmí býti soudcem neb rozhodčím ve své vlastní věci.
22. Z toho též vyplývá na sedmnáctém místě, že nikdo nesmí býti soudcem, kdo dělá sobě nadějí na prospěch neb slávu z vítězství některé strany, neboť podobný důvod platí zde jako v předešlém zákonu.
23. Když však je nějaký spor o čin sám, totiž zda to, o čemž se tvrdí, že bylo učiněno, bylo učiněno čili nic, přirozený zákon žádá, aby rozhodčí věřil oběma stranám stejně, t. j. protože tvrdí opak, aby nevěřil žádné. Má tudíž dáti víru třetímu, neb třetímu a čtvrtému, neb více lidem, aby byl schopen vynésti nález o činu, kdykoli z jiných známek nemůže se dobrati vědění o něm. Osmnáctý zákon přirozený nařizuje tedy rozhodčím a soudcům nějakého činu, aby tam, kde pevné a určité známky činu nejsou zjevny, řídili svůj nález dle takých svědků, kteří zdají se býti nepředpojatými k oběma stranám.
24. Z nahoře podaného výměru rozhodčího lze dále vyrozuměti, že žádná smlouva neb slib nesmí se státi mezi ním a stranami, jichž soudcem jest ustanoven, aby tím nemohl býti získán mluviti ve prospěch některé strany a aby tím nebyl zavázán buď nesouditi nestranně neb nevynésti takového nálezu, jejž opravdu by považoval za nestranný. Soudce je skutečně vázán vynésti takový nález, jejž považuje za nestranný, dle zákona přirozeného dolíčeného
