Přeskočit na obsah

Stránka:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu/71

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

ňuje při výměně, koupi, prodeji, výpůjčce, půjčce, pronájmu a nájmu a jiných úkonech, které mezi sebou mají smluvčí. Zde tedy, rovné rovným-li se odplácí, vzniká, jak dějí, spravedlnost směnná. Avšak této běží o hodnotu a zásluhy lidí, tak na př., dává-li se každému κατὰ τὴν ἀξίαν, více tomu, κdo jest více hoden, a méně tomu, kdo zasluhuje méně, a to dle poměru. Odtud, dějí, vzniká spravedlnost podílná. Postřehuji zde jakési rozlišování rovnosti: totiž tak zvanou rovnost prostou, když dvě věci stejné ceny jsou srovnávány mezi sebou, jako libra stříbra s dvanácti uncemi téhož stříbra, a rovnost secundum quod, když tisíc liber jest rozděliti sto lidem tak, že šest set liber se dává šedesáti a čtyři sta čtyřiceti lidem, kde není žádné rovnosti mezi šesti sty a čtyřmi sty; kdykoli však jest táž nerovnost v počtu těch, jimž jest rozdělováno, každý z nich dostane stejnou část, pročež jest to zváno rovné podělení. Taková pak rovnost jest totožná s geometrickým poměrem. Co však to všechno má činiti se spravedlností? Neboť ani prodávám-li své statky za tolik, co mohu dostati za ně, nečiním bezpráví kupci, jenž vyhledával a přál si jich ode mne. Ani dávám-li více ze svého tomu, kdo zasluhuje méně, pokud dávám druhému, na čem jsem se s ním dohodl, nečiním bezpráví nikomu. Tuto pravdu sám božský náš Spasitel dosvědčuje v evangeliu. Není tudíž žádného rozlišení spravedlnosti, nýbrž rovnosti. Přece snad nemůže býti popřeno, že spravedlnost jest jakási rovnost, pokud spočívá toliko v tom, že nikdo, poněvadž jsme všichni si rovni od přirozenosti, neměl by osobovati sobě více práva, než ho připouští druhému, dokud ho řádně nenabyl smlouvou. A nechť toto postačí jako odezva proti onomu rozlišení spravedlnosti, ač nyní téměř obecně přijímanému všemi, aby nikdo nepokládal bezpráví za nic jiného než porušení slova daného neb smlouvy, jak bylo nahoře vymezeno.

7. Ač staré jest rčení: volenti non fit iniuria („chtějícímu neděje se křivda“), přece lze pravdivost toho odvoditi z našich zásad. Připusťme, že někdo svoluje k tomu, aby se stalo to, co považuje za bezpráví pro sebe: děje se tedy