všichni mezi sebou, a na základě darování práva, jež každý jest vázán potvrditi tomu, kdo vládne, vláda jest udržována dvojím závazkem občanů, předně tím, který náleží jich spoluobčanům, a dále tím, kterým jsou povinni svému knížeti. Proto poddaní, buď jich co buď, nemohou žádným právem připraviti toho, kdo vede vrchní vládu, o jeho moc bez jeho vlastního souhlasu.
Hlava VII.
O třech druzích států: demokracii, aristokracii a monarchii.
1. Promluvili jsme již o státě ustaveném vůbec, nyní promluvíme něco o jeho druzích. Státy se liší dle toho, jak liší se osoby, jimž je svěřena svrchovaná moc. Tato moc je svěřena buď jednomu člověku, neb sboru, neb shromáždění, skládajícímu se z mnoha lidí. Sbor mnoha lidí pak skládá se buď ze všech občanů, takže každý z nich má právo hlasovací a účast v uspořádání nejdůležitějších záležitostí, chce-li sám, neb jen z části. Odtud vznikají tři druhy států: první, když moc jest u sboru, kde každý občan má právo hlasovati, a sluje demokracie; druhý, když jest u sboru, kde ne všichni, nýbrž pouze nějaká část má hlasy, a nazýváme jej aristokracií; třetí, když svrchovaná moc zůstává toliko u jednoho, a jest jmenován monarchií. V prvním ten, kdo vládne, sluje δῆμος, lid, v druhém vznešení a v třetím jedinovládce.
2. Ač staří spisovatelé o politice uvedli tři jiné druhy států proti těmto, totiž anarchii čili změtení proti demokracii, oligarchii, t. j. vládu několika málo, proti aristokracii a tyranidu proti monarchii, přece nejsou to tři odlišné formy státní, nýbrž tři odlišná jména daná těmi, kdo nebyli spokojeni buď přítomnou vládou buď těmi, kdo vedli vládu. Neboť lidé dávajíce jména obyčejně naznačují nejen věci samy, nýbrž i své vlastní city jako lásku, nenávist, hněv a j. Odtud se přihází, že to, co někdo zove demokracií, jiný zove anarchií, co někdo jmenuje aristokracií, jiný posuzuje jako oligarchii, a koho někdo nazývá krá-
