nost, totiž, že není to jedno tělo, nýbrž mnoho lidí, z nichž každý má svou vlastní vůli a svůj osobní soud o všech věcech, jež mohou býti předloženy. Ač zvláštními smlouvami může každý jednotlivec míti své vlastní právo a vlastnictví, takže někdo může říci, toto jest moje, a jiný, že ono jest jeho, přece nebude zde ničeho, o čem celé množství, jakožto osoba odlišná od jednotlivce, může právem říci, toto jest moje, spíše než druhého. Ani nesmíme připisovati nějaký čin množství jako jemu vlastní, nýbrž shodnou-li se všichni neb více jich, nebude to jeden čin, nýbrž tolik činů, kolik lidí.
řízeným. Taková jest totiž přirozená povaha státu, že množství čili shluk občanů může nejen míti vládu, nýbrž také býti poddán vládě, ale v různém smyslu. A tento rozdíl, jak jsem měl za to, byl dosti jasně vysvětlen v prvním odstavci, ale z námitek mnohých proti věcem následujícím usuzuji jinak. Proto zdálo se mi vhodné přičiniti těchto několik málo věcí za tím účelem, abych přidal plnější výklad.
Množstvím, protože jest to slovo hromadné, rozumíme více než jednoho muže, takže množství lidí je totožné s mnohými lidmi. Totéž slovo jsouc čísla jednotného znamená jednu věc, totiž jedno množství. Než v žádném smyslu nelze míti za to, že by množství mělo jednu vůli danou mu od přirozenosti, nýbrž každému dostalo se vůle oddělené, a nelze mu přičíst nijakého činu. Proto množství nemůže slibovati, uzavírati smlouvu, nabývati práva, přenášeti právo, jednati, míti, býti držitelem atd., leč každý zvláště, člověk po člověku, takže jest nutně tolik slibů, smluv, práv a činů, kolik lidí. Proto není množství přirozená osoba. Ale když totéž množství se smluví, jednotlivec s jednotlivcem, že vůle jednoho člověka neb shodujíci se vůle většiny jich má býti přijímána za vůli všech, tehdy ono stává se jednou osobou. Neboť jest nadáno vůlí a může tedy konati libovolné činy, na př. vládnouti, dávati zákony, nabývati a přenášeti právo atd., a častěji se nazývá lid než množství. Jest nám tedy takto rozlišovati. Když pravíme, že lid neb množství chce, rozkazuje, neb koná něco, vyrozumívá se tím stát, který vládne, chce a jedná skrze vůli jednoho nebo shodující se vůle většiny, což může se díti toliko v shromáždění. Ale kdykoli se říká, že něco jest učiněno množstvím lidí, ať velkým, ať malým, bez vůle onoho jedince neb shromáždění lidí, rozumí se tím, že jest to učiněno poddaným lidem, t. j. mnohými jednotlivými občany dohromady, a že nepocházi to z jedné vůle, nýbrž z různých vůlí různých lidí, kteří jsou občané a poddaní, ne však stát.
