černí asi půl hodiny před sebou na severozápad ostrůvek. Zamířil jsem tam a zakotvil v závětří ostrova, jenž se mně zdál neobydlen. Pak jsem pojedl a uložil se k odpočinku. Spal jsem velmi dobře aspoň šest hodin podle svého odhadu, neboť dvě hodiny potom, co jsem se probudil, se rozednívalo. Noc byla jasná.
Posnídal jsem, ještě nežli se slunce vyhouplo nad obzor, a vyplul jsem dále. Vítr byl příznivý, i plul jsem týmž směrem jako dne předešlého, řídě se svým kapesním kompasem. Chtěl jsem pokud možná dosíci jednoho z těch ostrovů, jež jsem z dobrých důvodů tušil severně od Země Vandiemenovy.
Po celý den tento nespatřil jsem ničeho; následujícího dne však, asi o třetí hodině odpolední, když jsem podle svého výpočtu byl od Blefusku vzdálen asi dvanáct mil, spozoroval jsem plachetní loď, jež plula směrem jihovýchodním. Volal jsem, ale nedostal jsem odpovědi. Vítr však značně polevil, i mohl jsem se plachetníku přiblížiti tak, že jsem jím byl asi po půl hodině spozorován. Vyvěsil vlajku a vypálil ránu z děla.
Nevylíčitelná byla radost, jakou jsem pocítil při této nenadálé naději, že opět spatřím svoji vlast a rodinu, již jsem tam zanechal.
Loď svinula plachty, dne 26. září mezi pátou a šestou hodinou večerní přirazil jsem k ní, a srdce mně v hrudi skákalo radostí, když jsem poznal anglické barvy. Nastrkal jsem svoje krávy a ovce do kapes a vystoupil jsem se vším svým nepatrným nákladem na palubu.
