Na poslední z cest těch nepochodil jsem dobře, moře se mně znechutilo, i umínil jsem si zůstati doma v naději, že budu míti dosti nemocných mezi námořníky. Ale nevedlo se mně.
Tři roky jsem čekal, že se mně povede lépe, potom však jsem přijal výhodnou nabídku kapitána Viléma Pricharda, jehož loď „Antilopa“ byla připravena k odplutí do jižních moří. Vypluli jsme z Bristolu dne 4. května 1699, a plavba naše byla s počátku velmi šťastna.
Nebudu nuditi podrobným líčením našich příhod v mořích těch; zmíním se jen o tom, že na dlouhé cestě do Východní Indie překvapila nás prudká bouře, jež nás zahnala na severovýchod země Van Diemenovy. Měřením zjistil jsem, že jsme na 32° 2’ jižní šířky. Dvanáct mužů z posádky naší zemřelo následkem přílišné námahy a špatne stravy. Dne 5. listopadu, na počátku léta v končinách těch, při obloze zachmuřené, spozorovali námořníci úskalí od lodi naší sotva provazec vzdálené; vichr však byl tak prudký, že byli jsme hnáni přímo proti němu, a loď se o ně roztříštila. Šest mužů posádky, byl jsem mezi nimi také já, seskočilo v nejvyšší čas do člunu, odrazilo od lodi a vyhnulo se úskalí. Veslovali jsme asi tři míle; konečně však únava nás přemohla. Úplně jsouce bezmocni vydali jsme se v pospas vlnám, a záhy prudký náraz severáku překotil lodičku naši.
Nevím, co se stalo s mými druhy, kteří se mnou byli na člunu, ani s těmi, kdo se zachránili
