schránku úmluvy k průvodu se připojili. Avšak David rozkázal kněžím, aby schránku úmluvy do Jerusaléma zpět odnesli; také oni tam měli zůstati, aby mu syny svými Achimaazem a Jonatanem zprávy dodávali. Kněží se vrátili se schránkou úmluvy do Jerusaléma, avšak David se svojí družinou vystoupil na horu Olivetskou plakaje, hlavu zahaliv a bos. Na vrcholi hory Olivetské modlil se ve své tísni takto k Bohu za ochranu:
„Hospodine, jak jsou mnozí nepřátelé moji,
Mnozí povstávají proti mně!
Mnozí mluví o duši mé:
Nemáť tento žádné pomoci v Bohu!
Ale Ty, Hospodine, Jsi štítem vůkol mne,
Slávou mou a kterýž povyšuješ hlavy mé.
Hlasem svým volám k Hospodinu,
A On vyslyší mne s hory svaté své,
Tvé, ó, Hospodine, jest spasení
A nad lidem Tvým požehnání Tvé!“ (Žalm 3.)
Bůh jest pomocnik náš. Jako král David ve své velké tísní nezoufá, nýbrž pevně důvěřuje v Boha zvolá: „U Hospodina jest spasení!“, tak nás nemá opustiti v jakémkoliv stavu zbožná víra v pomoc Boží.
51. U hory Olivetské přišel Davidovi věrný jeho přítel Chusai vstříc, aby ho na útěku vyprovázel. Avšak David ho prosil, aby se odebral k Absalomovi zmařit rady Achitofelovy. Tak vrátil se Chusai do Jerusaléma, mezi tím co David dále táhl. Na své cestě městem Bachurim zakusil David ještě bolesti té, že musil slyšeti nejhorší pohanění. Šimei, příbuzný Saulův, házel kamením po něm a volal na něho: „Pryč, pryč s Tebou, ty krvežíznivče, podlý člověče, Bůh Tobě odplatil veškeru krev domu Saulova.“ Když Abišaj, bratr Joabův, ho za to potrestati chtěl, pravil David: „Syn můj baží po životě mém, tož nechte Benjaminitu proklínati. Snad Bůh uzří bídu mou a prokáže mně dobré za jeho kletby.“
