Všickni se po něm ohledli, a jeden pravil vážným hlasem: „Synku, sedni mezi nás, a zehřej se o některého z nás.“ — Sedl mezi ně, ohříval se o ně, ale že všickni mlčeli, i on se bál promluviti. Ale pozoroval, že si po řadě místa přeměňují; tak obešli oheň do kola; a když zase každý na tom místě se ocitnul, kde byli seděli, když nebožák k ohni přišel, tu se zdvihl z prostřed vatry stařec se šedivou bradou a hlavou plešivou a takto k chudobnému promluvil: „Člověče, netrať tu takto života, ale jdi domů, usiluj se a statečně spravuj. Naber si z tohoto uhlí, vždyť je beztoho všecko ztrávíme.“ To pověděv stařec zmizel. Těch dvanácte povstalo, nasypali chudobnému do měchu uhlí, zdvihli na plece a kázali mu, aby pospíchal domů. — Poděkoval se jim pěkně, ale vrtalo mu v hlavě, zda to uhlí měchu nepropálí, a kterak on je domů donese; než necítil pálení, a tak lehkým mu se to břímě zdálo býti, jakoby samý páper nesl. Těšil se, že budou míti alespoň v chýži teplo, když nic jiného. Sotva domů přišel, vysypal měch na krb, — ale div divoucí! Z každého uhlíčku, z každé jiskerky stal se zlatý peníz! — I nevěděl chudobný, co má radostí dělati, ani svým očím nevěřil, že ta hromada peněz jeho jest. I děkoval v duchu oněm dobrým lidem, kteří jej zbavili vší bídy.
Už tedy měl peněz dosť, až mnoho — že jim ani rady nevěděl. — I chtěl si je přece přeměřiti, aby věděl kolik jich má; poslal ženu, aby mu šla k bratrovi měřice vypůjčit. I rozesmál se bratr, řka: „Cože bídák bude v ní měřiti?“ — Žena pravila, že jim byl soused trochu žita dlužen, které jim oplatil, že si je chtí přeměřiti. Bratr nevěřil; aby se přesvědčil, co budou měřiti, namazal měřici na dně smolou, pak jí teprve bratrovi půjčil.
Mladší bratr přeměřil peníze, a bylo jich mnoho. Když doměřil, šel sám bratrovi měřici odvést, nevšimnuv si ani, že se na smole jeden peníz přilepil. Jak to starší bratr uviděl, tu hned myslil, že je bratr zbojníkem. Ihned s velikým křikem do něho se pustil, nadával mu a hrozil, nepoví-li mu, odkud má tolik zlatých peněz, že jej obžaluje ze zbojnictva. — Co si měl nebožák počíti! Nechtěl se přece s bratrem rozdvojiti, tedy všecko raději mu vyrozprávěl, jak a co mu se na Skleněném vrchu stalo. —
Starší bratr měl bohatstva dosť, ale přece mladšímu toho štěstí záviděl; když si mladší krásného dobytka nakoupil, živnosť si zřídil, již s rodinou statečně a svorně spravoval, tak že si ho
