Krkavec maso uchvátiv, na stromě usedl. Tu liška uhlídavši jej a chtíc masa dosíci, pod stromem se postavila a krkavce chválila, že prý jest převeliký a krásný, dokládajíc i, že přísluší jemu nejvíce ptákům kralovati, a na to že by ještě došlo, kdyby měl hlas. Tedy on, chtě jí připomenouti, že i hlas má, odhodiv maso, zvučný krákot prováděl. Ale liška přiběhši a maso uchvátivši, pravila: „Milý krkavče, všechno máš, jen rozum si zjednej!“
Žili jednou v malé dědině dva vlastní bratři. Starší z nich byl veliký boháč, ale při tom zlý a bezbožný. Mladšímu nebylo na statečnosť rovně v celé dědině, ale byl při tom tak chudý, že neměl mnohdykráte ani on ani rodina nic do úst. Jedenkráte, když nemohl již hladem vydržeti, šel ku svému bohatému bratru, prosit ho za kousek chleba — ale se špatnou se potázal. „Ty taký a taký,“ obořil se naň bratr, — „ještě abych takého lenocha choval!“ — I ukázal na dvéře a ven jej vystrčil.
Když ho tak nemilosrdně odbyl, šel nebožák a nevěděl, kam se obrátiti. Lačen byl, sotva nohy vlekl, a nemaje ani dostatečného oděvu, zimou se třásl. Boje se domů jíti, šel do hory. Našel tam pod hruškou napadalé plánky, a jakkoli byly tak kysely, že mu od nich zuby trnuly, byl rád, že je našel. Než pokrm ten nezahřál mu žaludku, zima jím třásla, a ostrý vítr dul po hoře. „Ach kde se já nyní poději hříšný člověk“ naříkal si. „doma není chleba ani tepla, a bratr mě vyhnal.“ — I tu mu připadlo, že slýchal, kterak na Skleněném vrchu na věky oheň hoří. — „Půjdu tam,“ pomyslil si ubožák, „snad mi se dají zehříti, když už nic jiného člověk nemá.“ — Šel tedy.
Z daleka viděl už na Skleněném vrchu velikou vatru hořeti, a okolo vatry dvanácte mužů. — Jak ty muže spatřil, strnul, nevěda, co o nich souditi má. „Čemu se báti,“ pomyslil pak, „i tam Pán Bůh s tebou.“ — Stoupal přímo k ohni. Přišed k ohni stanul, poklonil se a pozdraviv prosil jich: „Dobří lidé, smilujte se nade mnou; jsem člověk chudobný, nikdo se o mne neobezře, ani ohně nemám. Dovolte mi se při vašem ohni zehříti.“
