Tato stránka byla zkontrolována
Smrt aristokrata.
Jen věže gotické mé pýše rozumějí,
mým krkolomným snům a pádům v beznaději.
Jim jsem se zpovídal: když bledá touha štíhlá
se vzpiala obloukem a zachycena tíhla
zpět k pevné půdě zas; když zlatých přání hrot
do klenby azurných se nemožností vbod’;
z mé duše zlekané když černý vzlétl žal
se skřekem krkavčím a křídly zamával,
až slunce zhaslo mé.
Gotické věže pyšně
se nesly k oblakům, a pokorně i hříšně
spěl za nimi můj zrak: A s pohledem jsem rost
já sám a s pohledem má zpurná pobožnost.
V noc tichou vystoupím na věže lákající,
bych z rukou věčnosti svůj prvý přijal křest;
hloub hlavu nakloním, bych nedotkl se hvězd,
své ruce rozestru nad zemí dole spící,
pak svůdně vratký krok — A dokonáno jest.
