a velkým svědkům odvěkých tvých děl,
slunci a noci, já jsem poroučel
jak rabům svým, já nesmrtnosti duše,
tvým nejsvětějším darům, víře, tuše
i snům a spánku, modlitbám a taji
se rouhal drzeji než ďábel v ráji:
a nyní jako had jsem zdeptán v prach,
jak nízký plaz teď blahoslavím nach
tvé veleby a blesk, jímž svatý hněv
do bílé výhně bolu vlil mou krev.
Zas, hříšné barvy! Zlořečená v lebce
nač světla planou! Přijmeš, bože, slepce,
jenž z hlavy sám si hříchu vyrve plamen,
přec přijmeš na milost?
Ó řekni amen!
11. Večer.
To dobrota je nejvyšší. Já v obět
jsem bohu mstiteli dal oči své,
bůh slitovník se slitoval a do běd
vzpomínku seslal na mých světel dvé.
Mé oči mrtvy jsou. Však uvnitř západ,
v něm krásy krás a barev barvy zřím.
Zázraky vpíjím, jakých nelze chápat,
a slepým svojim očím závidím.
