8. Dvojník.
Je to půlnoc, je to přízrak, je to můra, je to křeč?
rozpálené moje údy, žíhavá ta bolest v nich,
tisíc rudých očí sjíždí po mých rukou do prstů,
v hlase, jenž chtěl triumfovat, zadrhl se vztekle smích.
Chechtá se mi z důlků slepých temno v předu, v zadu noc,
třeští dech a pulsy pádí,
choré nervy
stočeny jsou v jedno klubko temnotou, již chtěl jsem zmoc’.
Šíle,
volám pomoc, k předu běžím, sražen bleskem klesám zpět.
Vzadu, v týle
cítím na se upřen hled.
Cítím, jak se kdosi dívá,
obracím se, nevidím,
cítím, jak se pohled vrývá
v páteř mou a tělem mým
lomcuje a vtéká do žil, skelně zas mi na šíj hledí,
v týle sedí,
a když rukou chci jej hmatat, dutý vzduch je hluch a něm.
O bezcitnou biji zem,
hroutím se a řítím
v bezdna těžkou vlnu,
děs jen z nitra cítím,
vlastní duši klnu,
