Každou jsem zvedla travičku, jíž mléko sládne a tuční, děti si sedly k ohníčku a byly na pastvě učni.« Dráb z drsných vyvolá plic: »Šest zlatých podruhé, kdo dá víc?
»O hladu a přec bezpečni! Groš za sýr ukápne v schránku, byly to hody sváteční, když zbylo na pomazánku.«
Dráb z drsných vyvolá plic : »Šest zlatých podruhé, nikdo víc?«
»Hrozná to, děti, siroba! Šest zlatých za moje muka! Prázna je naše zásoba — tuť srdce matčino puká!«
Dráb z drsných vyvolá plic : »Šest zlatých po třetí, nikdo víc!« </poem> (Tamt. — v Alm. na oslavu 25letého trvání Ak. Čten. Spolku r. 1874.)
Z písní »V přírodě«
8.
Já laňku vidím za šera
červánky pít z hor jezera,
pak stála s němým okem,
pak v lesy mihla skokem.
Co se to se mnou stalo jen,
že jsem v tu laňku proměněn!
Má noha do vod vrůstá,
v červánky stápím ústa.
A piju lesk jak padlý sníh,
a nad ním hvězd večerní mih,
i zlatý blankyt výše —
z té modré břehů číše.
A stojím němý, udiven;
ten krásný svět toť krásný sen,
teď k duši cestu pne si —
já za laňkou jdu v lesy.
28.
<poem> Pán přírody ! A z dějin těch, jež sám si člověk píše, víc plyne slz, víc křičí bol, než z pusté stínův říše.
Pán přírody! A otročil všem nízké mysli stvůrám, a kdož jej zvedli v člověka, ty uštval k hrobu chmurám.
