»Mám žízní umřít? — na mou víru, Ty’s oslep’, páže — nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? — a dej mi dobrou míru !
Pij, Bušku — již se nezarmuť — a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví : můj jazyk je jak známo vybíravý — a našel již v tom víně chuť. Víš — zkoumat třeba, Bušku milý! to víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas — my, myslím, už se opili!«
»»Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní — trochu drsná zdá se — však květe po svém, v osobité kráse — «« teď přerušil svůj náhle klid hned rozveselen Vilhartice — » »ach přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!«« </poem> (Tamt. — Ve Světozoru, 1882.)
Sprostý motiv.
<poem> »Pojď — pojď!« to na výši volá kdos, a zní to jako ptačí skřek ; já rozhlédl se: černá vrátka a malý veský hřbitůvek.
A zase slyším : »Pojď — nu pojď již! víc nehleď světa na mumraj: vždyť přelítl jsi světa koncem a dosud neznáš blahých kraj!«
Já naslouchám a srdce buší, a hlava klesá níž a níž, a pojednou tak luzně hledí ty hnědé hroby, rudý kříž.
