»Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše v loni hrálo — toť první víno, které v Čechách zrálo — aj tedy vzhůru, pijme již!« A pili — král však náhle prsknul — »To že je víno? tenhle kvas? vždyť ústa křiví, láme vaz!« a zlostně rukou mrsknul.
»Eh — vezu révu z Burgund sem,« král dál a dál si v zlosti svojí vede, a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebená česká zem! Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, že sčesám trpké trnky s nich, a chceš-li klidit pustý smích, zde růže sázet radím!
Však jaká země — taký lid! vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí — bud svatý rád, když není bit! Jak bych zde mlátil otep slámy! Nechť chci co chci, za krátký čas se všechno jinak zvrhne zas — mám já to bídu s vámi!«
Přec zase číši k ústům zdvih’, a napiv se, své velké dobré oči teď kradmo přes stůl po soudruhu točí ten však je jako pěna tich. Jen — aby marně nezahálel — pan Bušek máčel zub a pysk a víno ku půnebí tisk’ a po jazyku válel.
»Ba je to bída teď«, děl král a rychle zavdal sobě vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsměv hrál.
