Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/197

»Otevřte brány !« — » Zrada !« — » Probůh, kde je král?«
tak různý vzkřek až k nebesům proráží —
nikoli k Fridrichovi, kterýž opodál
jen hodoval, své hanby na zápraží —
nedbaje, světa Pán že národa los váží!«

Prosekali si brány aneb útokem
své vlastní hradby ztekli prchající
a brali šíleni se městem úprkem,
»Jsme ztraceni!« všem v ústret volající,
ač couval Bouquoi sám, lesť pouhou v tom tušící.

Jediný jezdec bezděk nyní asi
teď z boje prchá! Z Šlikovy on chasy,
náš junák, Vojtěch! v hřívu věrna oře
svou hlavu noře sbitou na Bílé tam Hoře.

Matička doma, tichá, sem tam ploužila
se celý den kol krbu vyhaslého,
an starý děl : kdyby mu ruka sloužila,
že raděj’ moh’ za syna jediného
se vypraviti sám, byť došel konce zlého!

I vzdychal napořád — až do večera,
kdy oba zas do mlhavého šera
slídili spolu po dupotu oře,
zda syn se vrací z bitvy na Bílé tam Hoře.

Však venku půlnoční jen teskný vichr vál —
nad Prahou zlověstné jen rudé prouhy —
an Ořech náhle zavyl, vzlyk’ a zaštěkal.
A znovu hlucho! — byl to přelud pouhý? …
Ne, známého již vrance byl to řehot dlouhý.

Již zvoní kopytem oř o podlahu,
že syna dones k rodinnému prahu.
»Buď vítán, synu! Co nám neseš? — promluv již!
Jsi doma, dítě! Nejsi poraněno?
Tož seskoč, podej ruku! — Což pak neslyšíš?!!..«
Však syn jen chroptí — tělo nachýleno —
teď povzdych’: »Zle je, otče, již nám odzvoněno!!«