III.
<poem> Marie, Hana, dvě jména milá, panny jak jarní růže květ: která by z obou milejší byla, nikdo nemůže rozumět.
Jest-li že jedna promluví k hochu, do ohně by jí k vůli šel; pakli se druhá usměje trochu — na první zas by zapomněl ! —
Nastala půlnoc. Po nebi šíře sbor vysypal se hvězdiček, jako ovečky okolo pastýře, a pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti, půlnoc po štědrém večeru: na mladém sněhu svěží stopu znáti ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko; ta druhá stojí podle ní: »Hano, Haničko, zlaté srdíčko! jaké tam vidíš vidění?«
»»Ach vidím domek — ale jen v šeře — jako co Václav ostává — však již se jasní — ach, vidím dvéře, ve dveřích mužská postava !
Na těle kabát zeleni temné, klobouk na stranu — znám jej, znám! na něm ta kytka, co dostal ode mne — můj milý Bože! Václav sám!!««
Na nohy skočí, srdce jí bije, druhá přikleká vedle ní: »»Zdař Bůh, má milá, zlatá Marie! jaké ty vidíš vidění?««
