»I přijde mládenec za pilnou pannou, řekne: Pojď za mne dívko má! Budiž ty mi ženkou milovanou, věrným ti mužem budu já.
»Já tobě mužem, ty mně ženkou, dej ruku, děvče rozmilé ! — A dívka, co předla přízi tenkou, svatební šije košile.
»Toč se a vrč, můj kolovrátku! Však jest adventu již na krátku, a přede dveřmi štědrý den!« </poem>
II.
<poem> Hoj, ty štědrý večere, ty tajemný svátku! cože komu dobrého neseš na památku?
Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce; kohoutovi česneku, hrachu jeho družce.
Ovocnému stromoví od večeře kosti a zlatoušky na stěnu tomu, kdo se postí.
Hoj, já mladá dívčina, srdce nezadané: mně na mysli jiného, jiného cos tane.
Pod lesem, ach pod lesem, na tom panském stavě, stojí vrby stařeny, sníh na šedé hlavě.
Jedna vrba hrbatá tajně dolů kývá, kde se modré jezero pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci, při luně pochodni, souzený se zjeví hoch ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká, ani liché Vědy: půjdu, vezmu sekeru, prosekám ty ledy.
I nahlédnu v jezero hluboko — hluboko, milému se podívám pevně okem v oko.
