prolézti.[1] Na to nechal si je tiše sklouznouti na záda a na ocas a jeho obratnost při tom prozrazovala, že se v tom už dlouho cvičí. Potom zmizel v temnotě.
Hulda pozorovala všecko to počínání s úžasem a když ještě chvíli čekala, aby měla jistotu, že pes již není na blízku, zdvihla se s úmyslem, aby zavolala svého otce. Avšak po některém uvážení rozhodla se, že vyčká, co se bude dále dít. Hodila dřevo do ohně a zase si ulehla. Přes hodinu již bděla naslouchajíc tikání starých hodin a lekajíc se při nejmenším šramotu. Co jen pes nyní dělá? Podávil opravdu vdoviny ovce? Při pomyšlení na jeho obětavou oddanost k jich vlastnímu stádu zdálo se jí to nemožným.
Další hodina zvolna odtikávala. Tu zaslechla Hulda pojednou tichý šramot na okně a srdce jí zabušilo v napjatém očekávání. Okno se otevřelo a Wully byl zase v kuchyní.
V kmitavém světle ohně mohla Hulda rozeznati jakýsi cizí, divoký lesk v jeho očích, a jeho sněhobílá prsa byla potřísněna krví. Pes zadržel dech a pozoroval děvče, potom, když viděl, že
- ↑ V Anglii mají okna, jež se neotvírají, nýbrž visí na šňůrách a posunují se nahoru a dolů jako tabule v některých školách.
