Orgon. Jest vyděděn. Já sám
celé své jmění v ruce tobě dám,
Tyť víš, že dávno již mám příčinu;
proto jsem napsal tuto listinu
a zde ji máš.
Tar. Ó jak jsem překvapen
tvou dobrotou! Měl bych to zrušit sic
a nerad beru jen — však věru víc
bál bych se, kdyby syn tvůj měl to vzít
a věčnou zkázu na se uvalit.
Orgon. Teď po všem již a umru spokojen.
Vím že to k dobrým jenom účelům,
nuzným a zbožným církve přátelům
ty dáš.
Tar. Staniž se podle vůle tvé.
Jen jedno ještě, srdce šlechetné!
By nemoh’ svět zas klepy osnovat,
musím Elmiry já se vzdalovat.
Orgon. Ó naopak! ty samojediný
buď strážcem nyní cnosti ženiny.
Tar. Však ona —
Orgon. Já jí sám to vyjevím,
že ty budeš jí stínem střeživým.
Tar. (s úsměvem). Aj, nebojíš se v skutku, příteli,
že podlehnu já pokušiteli?
Tvá žena krásna tak, že anděl sám
by s tíží odolal těm lahodám.
K tomu, co by tu bylo mluvení
o důvěrném tom našem spojení?
Orgon. I pro to, příteli, já radu mám.
Dceru jsem jednou již nabídnul vám;
tu-li za manželku vy pojmete,
pak podezření všemu ujdete.
Však jednu službu ještě, chcete-li!
Vy víte o mém dobrém příteli
