(K Tartufovi.) Trpiteli, svou ruku mi podej
a na nohy mně opět pomáhej.
(Ludvik běží k otci.)
Ty ne, já jeho ruku chtěl jsem jen.
(Tartufe podá mu ruku.)
Ó dík! jsemť na dobro já přesvědčen,
odkud to původ má. Velcí i malí
by v domě všecko rádi za to dali,
by mravokárce tebe přísného
vyhnali z středu svého hříšného;
leč navzdor vašemu všech odporu
já novou dám si k srdci závoru
a pevněji ho k sobě upoutám,
anť ruku sestry tvé mu dám.
Lud. V tom ona také bude hlasovat.
Orgon. Já nebudu se jí, ni tebe ptát
a důkaz dám, kdo má zde panovat.
Hned ruky své podej mu k smíření
a pros jej v pokoře za shovění.
Lud. Já toho bídníka? Ne! nikdy ne!
Orgon. Jakže? ty protiviš se kázni mé?
a místo smíření mu zlořečíš?
Mně z očí, padouchu, ty navždy již!
pryč z domu již se navždy vystěhuj
a otcem svým mne více nejmenuj!
já za syna tě více neuznám
a v smrti kletbu svou ti zanechám! (Ludvík odejde.)
Tar. Ty nevěříš, jak jsi mne polekal.
Orgon. V pravdě jsi také chybu udělal;
proč uvalil jsi vinu na sebe?
Tys lhal, a každá lež jde do nebe.
Tar. V pokoře jsem jen sebe obvinil;
suď ty jak chceš — já dobře učinil.
Avšak tvůj syn —
