Výstup 2.
Valère. Předešlé.
Val. Ó rcete, slečno, mi, zdaž věřit mám
podivným v domě tomto novinám?
Marie. Jakým?
Val. Že otec slib chce nazpět brát
a Tartufa vám za manžela dát?
Marie. Ta zpráva není bez vší podstaty
uzrálť v něm záměr onen proklatý
a těžko bude jej mu vymluvit.
Právě tu byl, mou vůli oblomit,
a žádal to od cnosti dětinné.
Val. A vy — což vy?
Marie. To nevím jediné…
Val. To nevíte? Ó pak je vidět již,
že Tartufe vašemu je srdci blíž;
ó dobře tak
Marie. Jak jste vy citlivý,
a množíte jen cit můj truchlivý.
Jáť chtěla vás se ptáti o radu.
Val. Mne? Nuž, já moci svého úřadu
vám radím bez všech dlouhých výkladů:
vemte si jej!
Marie. V skutku?
Val. Ano, pravím
a tísně vás i sebe pozbavím
nebť přání vaše na to čekalo.
Marie. Já vděčně pak tu radu přijímám,
jíž od vás, pane, se mi dostalo.
Val. Ta volba sluší věru krásně vám.
Ó kdož pak Tartufem můž’ také být?
Tomu se musí ovšem z cesty jít;
onť mužem cností nad vše vznešených!
