Marie. Smí ditě takto s otcem mluviti?
Dor. Nuže, pak Valère ničím není vám.
Marie. Jak můžeš takto mne jen mučiti?
Dor. Jak byste mohla jinak státi tam
a naslouchati otce domluvám?
Marie. Vždyť přísahám ti, že jej miluji.
Dor. On vás?
Marie. To jeho listy stvrzují.
Dor. A kdyby Tartufe přec měl býti váš?
Marie. Pak pomodli se za mne „otčenáš“.
Dor. (uštěpačně). Nu ovšem! na to jsem zapomněla,
že byste pak hned umřít musela!
Marie. Hle, jak jsi ty! já srdcem tvým chci hnout,
a ty jen žertem bol můj podetnout.
Dor. Mé srdce pro každého soucit má;
nemáme však hned přijít o hlavu.
Marie. Ty znáš mou skrovnou ve všem odvahu.
Dor. Věc vaše pevnou mysl vymahá.
Marie. Pevna jsem též v lásce k Valèrovi;
avšak proč sama jen se bránit mám
naproti tísni vůle otcovy?
Nemůž’ Valère své právo hájit sám
a žádat za úmluvy splnění,
já pak se zkoušet jenom v trpění?
Dor. Aj, tam tedy ten žal? Již na mou čest
vidět, že Valère vám jen v cestě jest.
Marie. O jak mne soužíš!
Dor. Zdaž to zapřete?
Tartufkou chcete být a budete!
Marie. Mně zlost a litost srdce uhlodá! (Chce odejít.)
Dor. Nepustím vás! Rcete, co doufat má?
Marie. Vím já to? Od tebe to slyšet chci.
Dor. Zde lepší rada jde, tu zvolte si!
