a že bys štastna byla docela,
kdybys jej vzíti sobě musela.
Marie. Pro Bůh!
Orgon. Co to? Mluv!
Marie. Snad jsem, otče, vám
špatně rozuměla
Orgon. Jáť mluvívám
zřetelně dost! Jen nebuď dítětem
a mluv —
Marie. Mám říci před světem,
že za štastnou bych snad se uznala,
kdybych jej za manžela dostala?
Orgon. To za těžko ti jest?
Marie. Ach, otče, tak,
že nemohu. Toť lež by byla!
Orgon. Jak?
Pravdou musí to být, když řeknu já,
co otec tvůj, že je to vůle má.
Marie. Ty mocí, otče, takto poroučíš?
Orgon. Já chci a žádám, by ten mužů král
tebou se členem mého domu stal.
Slyšíš? (Shlédnuv Dorinu.)
Co ty tu opět morousíš ?
Dor. (postoupí ku předu). Já poslouchám.
Orgon. Kdo ti to nařídil,
ty všezvědo?
Dor. To vy jste teď nebyl.
K paní jsem slečnu měla zavolat,
tu musela jsem dříve vyhledat.
Orgon. A proč jsi mlčela? Poslouchala’s
Dor. Nu ano, nechtěla jsem bouřit vás.
Ostatně vím to všecko dávno již;
kolujeť pověst o tom dál i blíž,
jíž jsem jen dosud věřit nechtěla.
Orgon. A kdyby svatba v pravdě být měla —
