Dor. Nemožno! Všem se chutě vysměji,
kdož podobné mi třesky sdílejí,
ano já nevěřím to ani vám.
Orgon. Však uvěříš, to já ti přisahám.
Dor. Až zítra snad!
Marie. Otče, ty v skutku chceš —?
Dor. Nevěřte tomu, toť je pouhá lež!
Tartufe se nikdy vaším nestane.
Orgon. Kdy drzý jazyk tvůj as přestane?
Mlč nebo jdi, prv než se rozzlobím
a proti vůli své tě vyhodím!
Dor. Nu dobře ― však my věříme. Avšak
pro vás tím hůře bude to jen tak.
Kdož bude vás pak dále ještě ctít,
vás za dobrého toho otce mít,
za nějž vás v celém městě každý měl,
kdybyste s dcerou takto jednat chtěl?
Orgon. Dorino! dlouho již tu v domě mém
se rozhuduješ v právu nepravém;
déle to netrpím!
Dor. Vždyť slabi jsme,
a slabost nikdo za zlé nevezme.
Však v pravdě již a přímo pravím vám:
řekněte jen, jak o vás smýšlet mám,
když slovu svému takto nevěren
ruku své dcery milé, jediné,
na posměch poslušnosti dětinné
tomu dáte, kdo jí tak nehoden?
Orgon. Co nehoden? Snad že je chudobný?
Nechť chudý jest, ont přece ctihodný.
A odkud víš, pověz, ty darebo,
že pan Tartufe je z rodu nízkého?
Vímť přece sám, že v jeho otčině
Tartufové jsou v přízni vládkyně,
ano i šlechtě smí se rovnati.
