sem, že se celá jizba otřásla. Se stropu padala omítka. Vidí reb Heršele, jak se jizba třese a jak se stropu padá omítka. Udiveně potřásl hlavou a řekl tichounce:
»Takhle to arci nedovedu.«…
Tenhle reb Heršele ze Zidačojva sepsal několik znamenitých kabalistických knih. »Ateret Sebí« (Koruna krásy), »Perí kódeš hillúlim« (Plody svatých prvotin), »Bét Elóhim« (Dům Boží), »Súr méra« (Straň se zla) a kdo ví co ještě. Byl žákem lublínského Jasnovidce, a byla v něm vtělena duše ‚Onoho dítěte‘. Onoho zázračného dítěte, jež v tajemné knize »Zóhar« tak často zvěstuje mudrcům tajemství nejvyšší. Však jsou také ne nadarmo souhlásky slova »Zóhar« iniciálkami slov: Reb Heršele Zidačojvský, ovšem v obráceném pořádku. — Ale čím je to všechno oproti zbožnosti našeho svatého Írelíčka!?
Reb Írele nestudoval kabalu, tak jak to dělávají nepovolaní lidé malého ducha. Říkal, že jen bloudi ji studují proto, aby poznali tajemná jména andělů a zneužívali jich potom k magickým výkonům. Reb Írele, když se při studiu setkal s andělem, zavřel oči a ani se na něj nepodíval, o jméno se nezajímal. Učil se od andělů Páně jen pokoře a bázni Boží.
Tehdy žil ve Lvově bohatý reb Lejb Mímeles, jenž byl sešvakřen se svatým Jasnovidcem z Lublína. Reb Lejb Mímeles si učeného Írelíčka velmi oblíbil.
Jednoho dne se ho tázal:
»Z čeho vy vlastně žijete?«
»Cho cvaj kí«, odvětil Írele lakonicky.
Tomu by každý rozuměl tak, že Írele řekl, že má dvě krávy. Neboť kráva se řekne po židovsku »ký«.
Také reb Mímeles tomu tak rozuměl. A poněvadž chtěl zbožnému člověku pomoci, nařídil doma, aby napříště brali mléko jen u reb Íreleho.
