Však bych už byl málem zapomněl vám povědět, jak se stalo, že reb Mendele z Kotska otřásl samými základy celé chasídské říše. Kdybych vám to nebyl slíbil už dříve, Bůh mi svědek, raději bych o tom nyní pomlčel. Než co naplat, daný slib jsme povinni vyplnit. Jinak byste nade mnou mohli vyřknout kletbu: »Při Bohu, jenž seslal potopu na věrolomníky, atd. …« Tak jsem tedy nucen volky nevolky všechno vám věrně vypověděti. Arci, nejde mi to jaksi ani s pera. Povím vám to však opravdu poctivě a nebudete se musit na nic dotazovat nikoho jiného. (Však také nejlépe uděláte, když se o tom ani zmiňovat nebudete.) Nebudu vám nic zatajovat ani zkrašlovat, avšak také nebudu zveličovat a nikoho zostouzet, nikomu se posmívat. Budu mluvit jako nestranný divák a očitý svědek, jako »ejd ráje«, nebo jako reportér, jak vy říkáte.
Nejdříve však si, prosím, dobře promyslete výrok Talmudu: » Viděl-li jsi kdy učence hřešit za dne, nepodezírej ho již v noci! Možná, že už se dal zatím na pokání.« — Nikoliv »možná«. Jistě se dal na pokání, dodáváme. Nechci ovšem tvrdit, že tenhle výrok je v přímé souvislosti s tím, co přijde, a že »on« opravdu snad zhřešil. Však suďte sami.
Sběhlo se to takhle:
Reb Mendele z Kotska trpěl ukrutnými bolestmi hlavy. Nevím, jestli za těch časů už byla i v Kotsku neurasthenie, ale něco takového to být musilo. Zkrátka, reb Mendele se rozjel do Lvova, aby se na to pozeptal slovutných odborníků, a aby vyslechl jejich lékařské rady. Nejel ovšem sám, nýbrž provázen jsa celým svým štábem. Ve Lvově se kotští ubytovali ve velikém hotelu a myslili, že tu jsou v bezpečí, ačkoliv jim přece nemohlo být neznámo, že od okamžiku, kdy do Lvova přibyli, jsou všechny jejich kroky bedlivě pozorovány sty neviditelných očí. Chasídové příslušející jiným, nepřátelským táborům — naši
