všem zřejmé, že »to myslím doopravdy«. Brána chasidismu se před pražským hochem už nezavírá.
Poznal jsem zatím mnohou chasídskou pravdu. Vím už, na příklad, že »celý svět nenávidí Židy, že všichni Židé nenávidí chasídy, všichni cizí chasídové nadto nenávidí belzské chasídy a tito belzští chasídové (kteří »jen dojíždějí« k belzskému světci) nenávidí nás, věrné »jošvim«; ale my, belzští jošvim, jsme sloupem, na němž spočívá celý svět.« — Osvojuji si tajemství pokory a skromnosti. O tyto hlavní chasídské ctnosti mě už nic nepřipraví. Žádné pokušení. Mé hebrejské jméno Mordechaj zavdává jednomu z jošvim podnět, aby na mne citoval slova biblické knihy Estér: »A Mordechaj sedí v bráně králově«. Bylo to dobře míněno. Je to slušná pochvala, že jsem již dospěl tak daleko. Že sedím už v bráně Krále králů, že se ze mne stal opravdový »jojšev« (jojšev znamená: sedící). Mně se však nezdá, že je to veliká chvála. Vykládám si ji spíš jako jemnou výčitku: Jsem teprve v bráně Králově; do komnat mám ještě daleko…
Chasídové jsou ke mně den ode dne vlídnější. Dostávám všemožná přilepšení. Lepší chléb, mléko. Ale zesláblý žaludek všechna ta přilepšení rozhodně odmítá. Také hmyz je čím dál tím ukrutnější. Nemá se mnou ani trochu slitování. Myši hlodají na mých šatech. Spím na zemi na hromádce staré slámy. Celý můj zevnějšek nasvědčuje, že se ze mne znenáhla stává dokonalý »chňok« a »kačerak«. To jsou nepřeložitelné přezdívky, jimiž se chasídové sami sobě posmívají pro naprostou nedbalost o zevnějšek.
Také jeviště se zatím už dávno změnilo. Ale rozdíl není veliký. Místo ukrajinské stepi je to nyní uherská pusta. Nejsme teď v polském Belzu, nýbrž v neméně zaprášeném maďarském městečku Rácfertu (Ujféhértó) u Debrecína, kam se belzský rabí s celým svým dvorem uchýlil na počátku války.
