rychlost je velmi důležitá. Neboť »do plotu, jehož tyčky jsou těsně vedle sebe, nemůže se vtlačit vepřík«. T. j.: do modlitby, jejíž slova jsou vyslovována rychle a bez přestávek, nemohou se vkrádat hříšné myšlenky. A »člověk, který nedovede jedním dechem vyslovit tisíc slov, nemá práva se nazývat světcem«.
(Že rychlost a hbitost tělesných pohybů — především ovšem ve výkonech náboženských — je velikou ctností a zásluhou, neboť ušlechťuje ducha a vzpružuje mysl, napsal již jeden z předchůdců chasidismu; totiž italský kabalista a básník rabi Moše Hajjim Luzzatto ve svém ethickém spisu »Mesilat Ješárim«. A tento paprsek slunce renaissanční Italie jako by dodával podnes belzskému chasidismu zvláštního rázu, podivně se vyjímajícího v tomto dost těžkopádném severním kraji. Však se také ostatní chasídové nedovedou s tou naší belzskou švižností spřátelit. Vidí v ní cosi groteskního.)
Jsem ještě stále cizincem, s nímž se jedná zdvořile a ohleduplně, ale s nedůvěrou. Pouhé plnění náboženských předpisů, byť i nejpřesnější a nejsvědomitější, zde nepostačuje k důvěře, stejně jako největší píle ve studiu k důvěře nepostačuje. Naopak. Příliš úzkostlivé pobožnůstkářství není vítané. Avšak když má tvář počne zarůstat vousem a když mi narostly pejzy, když dovedu už poněkud hovořit jidyš a když na místo krátkého kabátu oblékám dlouhou »šipicu«, svrchník podobný kaftanu, a od té doby, co nosím — jako všichni ostatní chasídové ve všední dny, černý sametový klobouk, počíná poznenáhlu táti ledová zeď nedůvěry. Ale proč nejsem ani teď docela takový jako druzí? Proč na příklad nejsem ustavičně veselý, jak se na opravdového chúsida sluší? ...
Konečně, když mi podvýživou a nemocemi pobledla tvář a když zbědované tělo se shrbilo, je již téměř
