umění pražádné. Vysmáli se mu. Však vy už znáte ty kotské gentlemany! Jen Svatý Žid se tehdy ani dost málo nesmál. Vyslechnuv blahosklonně nářky nešťastného manžela, jal se vyprávět tichým, téměř jako by nesmělým hlasem tuto historku:
Kdysi — před dávnými časy ovšem — žil v jedné zapadlé vsi zbožný člověk, který měl velmi skoupou ženu. Tak skoupá byla, že v zimě ani topit nedovolila i když byl mráz nejkrutější. Nemohl se tedy zbožný ten muž v zimě modliti. Jen ráno vstal a už utíkal na náves. Bylo mu tam tepleji při mrazu a větru než u nich doma. A jak se večer vrátil — hned musil do postele. To proto, aby nezmrzl.
Když ten člověk skončil svou smutnou pouť zemskou a stanul před nebeskou branou, tázali se ho soudcové nebeští, kde že jsou modlitby jeho dnů zimních a kde modlitby zimních nocí.
»Nemohl jsem se modlit. Žena netopila.«
Netopila žena! Nebeští soudcové u té rajské brány brady si hladili uslyševše ta slova. Brady si hladili a rozpomínali se na všechny radosti života manželského. Života manželského tam dole na zemi, před lety dávnými. Netopila žena! Brady si hladili a užuž otvírali bránu odpuštění, svobody a spásy.
Zaplesala duše.
Ale tu, kde se vzal, tu se vzal, namanul se tam jakýsi serafínek. Takový maličký capart vám to byl nezkušený! Ale samý žár a oheň, jak už takoví serafínkové bývají.
»Jakže?!« křičel na ně, soudce ctihodné. »Hříšníka takového chcete vpustit do ráje? Když netopí žena, smí duch zapomenout stvořitele svého a pána všech světů? Stydět bych se musil, kdybych se tak zachoval! I kdybych měl zimu jako na Sibiři…«
Nedomluvil. Už na něj hodili měděné síto, ono síto, jímž přikrýval na poušti náš učitel Mojžíš věčný oheň
