ku! Jako by to ani nebyl sníh, ale peří. A koně už uhánějí. Než by ses pomodlil »Ašre«, jsme v Aptě. Bylo v tom cosi příšerného. Vozka to přežil dvakrát, kupec jednou. Oba čirým zázrakem.
Dojeli. Mladík sestoupil s vozu a jakoby nic se vrátil zase do učebny. Ti dva tam s ním nešli. Víc než zimou se třásli strachem. Zůstanou raději venku. I rozhlédli se po náměstí a vidí, že přece jen je ještě v jednom domě také světlo. Vešli tam. Byla to pekárna.
Pekař — tchán Svatého Žida — byl zaneprázdněn pečením. Na povídání neměl právě mnoho kdy. Ale uslyšev podivný příběh příchozích, neubránil se údivu.
»Kdo jen to mohl být? Kdo vás takhle zachránil?« — »Věru, to bychom rádi věděli.« — »Jen jestli to naposled nebyl nějaký prokletý černokněžník a nepoužil nečistých kouzel?! Bůh nás opatruj!« — Že v tu pozdní hodinu jediné jeho zeť sedí v učebně, na to si v té chvíli milý pekař nevzpomněl.
A zatím co kladl do pece bochníky, měli všichni tři o čem hovořit, jen co je pravda. Příběh opakovali a opakovali a divili se a divili. Všechen chleba byl už v peci, oni se však divit ještě nepřestali. Náhle se otevrou dveře a do pekárny vstoupí Svatý Žid.
»To je on! To je on!« zašeptali oba cizinci povstávajíce uctivě před příchozím.
Tchán pekař omdlel leknutím.
A toho rána by málem nebyli měli v Aptě do čeho kousnout. Všechen chleba by se byl jistě v peci spálil, kdyby Svatý Žid, jehož Světlo nechť nás chrání, nebyl tchána zase ze mdlob ihned vzkřísil.
»Odpusť mi, prosím, všechno příkoří, které jsem ti kdy způsobil!« odprošoval teď na konec pekař zetě se slzami v očích.
»Nyní je již pozdě«, odvětil Svatý Žid vážným hlasem.
