řemeslnické práce a zhotovoval pěkné předměty. Proto si jej jeho drahý otec po celý život zvlášť vážil. A což teprve jeho krásný hlas! Když Mojšele zpíval, slétali se ptáci se všech stran z dáli až čtyřiceti mil, aby se od něho přiučili nějaké té písničce.
Mojšele se nestal rabínem. Zařídil si ve Slavutě tiskárnu. Jeho podniku se dařilo znamenitě a získal si jím veliké zásluhy. Vždyť třikrát vydal celý Talmud a mimo to i některé spisy kabalistické. Potřebné literky si hotovil vlastní rukou. Však také kdo máme ve své domácí knihovně některý ze slavutských tisků, jsme na to velice hrdi a chováme jej jako drahocennou relikvii. To má ovšem ještě jeden důvod. O tom hned uslyšíme. Slíbil jsem vám to už dávno.
V živnosti totiž pomáhali otci dva synové. Starší Šmíl Abe a mladší se jmenoval Pinches, po svém slavném dědovi. Říkalo se jim Rabínovičové. Jednoho jitra byl v slavutské modlitebně nalezen oběšenec. Byl to jakýsi Lejzr, opilec nechvalně známý, zaměstnanec tiskárny. Neví se, byl-li pro své nenapravitelné opilství ubit rozezleným davem chasídů a pak pověšen, jak tehdy šeptali zlí jazykové, anebo zdali se oběsil sám v sklíčenosti, která se dostavuje po vystřízlivění. Tak aspoň tvrdili chasídové. Jeden osobní nepřítel rodiny Rabínovičů, jakýsi Šamšn, udal v své zaslepené nenávisti Mojšela a jeho syny u samého cara. Že prý si Rabínovičové přisvojují moc královskou nad Židy a že i odsuzují lidi k smrti. Oběšený Lejzr byl prý takovým odsouzencem.
Hanebné a ničím nedoložené udání vzbudilo nepopsatelné rozhořčení mezi všemi Židy celého Ruska. I nejzapřisáhlejší odpůrcové chasidismu, kteří se jindy neštítili udavačství, když jím mohli svým chasídským soukmenovcům ublížit, chvěli se tentokrát ošklivostí a studem. Že chasídové opilce zabili — to nemohl žádný Žid uvěřiti. Pravda — říkali — mezi
