Ba dvakrát třicet šest voskovicí koupil, pro oba sváteční večery. Neboť dobře cítil, že tentokrát mu bude dozajista pomoženo.
Vše dal dopravit do Pincheslova bytu teprve v předvečer svátku. Jednak aby překvapil, jednak aby nemohli odmítnout.
Zkrátka, když se onoho svátečního večera reb Pinchesl vrátil z modlitebny, domácnost nepoznával. Viděl ve všem řízení Boží a jeho radost z tak zřejmého projevu Milosti neměla mezí. Dobrotivý dárce musil být ovšem hostem a zúčastnit se rodinné pobožnosti, »séderu«.
Nikdy nebylo »séderu« krásnějšího!
Staré »Čtyři otázky« — »Čím se liší tato noc od všech nocí…« — nezněly ještě nikdy tak sladce, jako když tenkrát plynuly s drobných rtíků nejmladšího děcka Pincheslova.
Byla to pobožnost rodinného štěstí. Požehnali Hospodinu, o Vykoupení a Spáse porozprávěli, nekvašených chlebů pojedli, hořkých bylin okusili a první dvě číše vyprázdnili vína svátečního. Třicet šest světel zahořelo v Pincheslových svatých očích a milý Zánvl se vytasil se svým přáním.
»Přisahám ti,« zvolal reb Pinchesl, »přisahám, že dřív, než rok uplyne, budeš mít syna!«
Zánvl sluchu nevěří, krev mu v žilách blahem hoří. Radostí se chvěje, chvěje.
Chvěje se Zánvl radostí — nebesa se chvějí starostí. Jest přísaha světcova meč plamenný. Sedmero nebes proťala a v trůnu Božím utkvěla.
Zdali však přetne též a rozváže, co tak pevně už dávno zavázal Svatý Děd ze Špúle?!
I rozhodli tam na nebi: Jestliže reb Pinchesl nikdy v životě zbytečně nepřisahal, bude vyslyšen on, a nikoli špúlský Stařec. A když nahlédli do záznamů, které tam nahoře mají o konání každého člověka, tu nalezeno jest, že reb Pinchesl nejenže dosud nikdy
