Byl-li totiž ochoten syna Bohu obětovati, dokázal tím, že mu je příkaz tohoto obětování něčím ještě vyšším než láska k dítěti. Nyní však, na druhý rozkaz Boží, nevykonává tohoto obětování, zříká se ho, čili obětuje i toto obětování, jež mu předtím bylo tak drahé, neboť jediné jím mohl prokázati svou neskonalou lásku k Stvořiteli. Ale i z této nové oběti, která je právě v tom, že se oběti zříká, se Abraham raduje. A to je vrchol jeho zkoušky.
Každé těleso skrývá v sobě cosi, co je pravým opakem jeho zjevných vlastností. Neboť živly, z nichž se skládají všechny věci, jsou síly navzájem se potírající; přesto však řízením Stvořitelovým stávají pospolu v jednotě tím, že každý ten živel se v podstatě ruší potud, pokud je v poměru k Nekonečnu. V něm, v Nekonečnu, mizí, přechází v Nic. Tak je toto Nic příčinou jednoty jinak vzájemně se potírajících živlů. (A v toto Nic se noří prorok pro zázrak.)
