nově Písni Písní božský Ženich k své Nevěstě, svaté Obci izraelské. Jeho slova mají však význam zejména v našem pokolení. Zpravidla totiž vídáme, že živá bytost táhne za sebou věc neživou, nikoli však, že by naopak věc neživá táhla za sebou nějakou bytost živou. Přihodilo se to, když Izraelité kráčeli Rudým mořem. Tam vozy — tedy věci neživé — strhly za sebou do moře Faraonovy koně i s jezdci, tedy živé bytosti. — To ovšem nebylo přirozené. Přirozené je, aby živé táhlo za sebou neživé, jak tomu bývalo dřív. Dřív bylo lidem povznesení ducha přednější než hmotné blaho. Dřív tedy táhl Duch, to jest život, hmotu za sebou. Věci duchovní předcházely věci hmotné. V našem pokolení je tomu však naopak. Dnes jsou lidem hmotné požitky přednější než potřeby duše. Tak tedy táhne mrtvá hmota živé za sebou. Jako tenkrát, když vozy Faraonovy strhly za sebou klisny i jezdce do propastí mořských…
Těžiště zkoušky Abrahamovy nebylo v tom, že uposlechnuv rozkazu Hospodinova byl hotov z lásky k Bohu obětovat syna svého jediného, ale v tom, jak se zachoval, když mu Bůh nařídil, aby spoutaného již syna zase osvobodil a nechal na živu. Tedy v tom, že Bůh oběť, krátce před tím požadovanou, v zápětí zase odmítá. Kdyby se byl Abraham radoval, protože jeho milovaný syn byl zachován životu anebo: kdyby byl truchlil, že mu nebylo přáno svou lásku k Bohu prokázat skutečným vykonáním oné oběti — v obou případech by nebyl v zkoušce obstál.
Abraham se však radoval — jak možno bedlivým studiem Písma zjistiti — že nyní, kdy mu Bůh nařizuje, aby syna ušetřil, je mu přáno, vykonáním i tohoto nového rozkazu Božího přinésti Bohu ještě větší oběť, než jakou by bylo bývalo obětování Izáka.
